Ten článek mi mluví ze srdce. Vždy jsme si s manželem přáli tři děti. Po prvním synovi jsme chtěli do dvou let druhého, aby si spolu hráli/dneska se víc perou.../.Vyšlo to a máme dva kluky po dvou letech. Myslíte, že mi to někdo věřil? Na denním pořádku byly věty typu: Hlavně, že je zdravý, Příště to vyjde,...Když jsem čekala třetí, nastalo peklo.Manžel sice říkal, že by tu holku bral, ale mě to bylo opravdu jedno. Dokonce jsem zarputile tvrdila, že chci zase kluka a už jsem viděla ty soucitné pohledy, když to opravdu bude kluk. Je to nakonec právě dnes pětiměsíční princezna a jsem šťastná. Stejně, jako bych byla,kdyby to byl kluk! Hodně mě bolely připomínky: aspoň,že je to holka/když už jste tak blbí, že jste si pořídili třetí/, Tak vám to konečně vyšlo, ...
Když vidím ta úžasná stvoření, možná to zkusíme po čtvrté. Chudák moje okolí a všichni ti rádoby starostliví lidé, co budou říkat tentokrát...?