Názor nechat v postýlce se mi zdá také příliš nerodičovský-pokud to není nutnost, nedělala bych to. Tj. pokud si můžete dovolit s manželem děti pochovat, chovala bych. Mohu posloužit následující zkušeností. Obě dvojčata jsme večer uspávali chováním. Zpočátku to vyžadovat jen jeden a druhého stačilo pohladit, ale to jen krátce po přinesení z porodnice. Pak oba asi dvě měsíce uspáváni chováním tj. v náručí. Odhaduji někdy 5 min, někdy půl hodiny, někdy to bylo na hodinu. Někdy to byl také pláč a praktikovaly jsme výše uvedenou metodu (asi 2x), poprvé když jim bylo asi 2,5 měsíce a chování nezabíralo. Zkoušeli jsme postupně zda to nepůjde bez chování. Až děti budou zralé na to, že to nepotřebují budeme to dělat bez toho. Nyní máme 5,5 měsíců a obě děti usínají v postýlce sami. Jednoho jsme chovali asi do 4,5-5měsíců druhé už v asi 3,5 měsících-ale zde nahradilo chování po čase dumlání palečku (nebyli jsme rádi).
Je vždycky riziko, že si děti na chování zvyknou, je to štěstí nebo umění vystihnout, kdy jsou na usínání bez chování zralé. Ale miminka tak jak jsou popisována v dotazu, na to dle mého laického pohledu zralá nejsou a když mají rodiče možnost chovat, tak já bych na jejich místě chovala a přísnější metodu usínání začala praktikovat později. My se bez ní obešli. Nyní povídme pohádku, pohladíme, když něco není v pořádku zůstaneme i déle, ale jinak po 10 min kluci zůstávají v postýlkách a usínají sami. A přitom se nikdy nemuseli cítit opuštění. Takže chovat dle naší zkušenosti neznamená nutně si na sebe uplést bič a rozmazlit.
Ještě bych podotkla, že nám možná v usínání pomohlo to, že chlapeček co ho vyžadoval déle (a opravdu odmítal usínat sám) začal více dudlat dudlík a také jsme v tu dobu začali chodi na procházky a v něm samozřejmě usínal sám. Takže možná si tuto zkušenost pak přenesl na usínání v postýlce a šlo to.