Ahoj,
víte, musím se přiznat, že dnes s odstupem času se snažím na těch Bohunicích najít to nejlepší. Taky dodnes kojím, musím říct, že jsem na to pyšná. Nedávno jsem četla článek, který psala maminka o Nemocnici u Milosrdných bratří. Její článek byl (nevím přesně) "Jak nemilosrdní byli Milosrdní bratři" nebo tak nějak. Schválně si to přečtěte. Říkám si, že v porovnání s její zkušeností, jsme v Bohunicích byly všechny, jak jsme tady, jako v ráji. Ale přesto si pro příště tento "ráj" nechám ujít. :-) Dodneška fakt nevím, jak se mám k tomu všemu postavit... musím přiznat, že asi to pro mě byl taky šok proto, že jsem nebyla moc zvyklá na to, že by se mnou někdo jednal jako s nulou (snad jen nule může někdo říct, že má strach, že neuživí své dítě). Pocházím totiž z malého města, moje maminka je doktorka a otec ředitel školy. Více méně mě všichni znali. Lidi se ke mně ne vždycky chovali pěkně (závist, atd.), ale nikdy ne jako k nule, tak možná i proto jsem z toho byla tak vedle... Nechci abys to pochopila zase tak, že jsem nějaká fiflena. Můj manžel je sice inženýr, ale jeho maminka je uklízečka a tatínek instalatér, takže já se tzv. "obyčejných" lidí neštítím.
Jo a můj chlapeček taky "zvládá" oboje - lahev i prso. :-) Prostě můj ideální brouček.
Tak se zatím měj a pokud se rozhodneš být někdy "nemilosrdná" a v Bohunicích jim to znovu nandat, tak dej vědět.
Čau Ivana