Žiji od narození ve Slezsku, kde není nouze o jazykovou míchanici v běžném jazyce. Žijou tady už dlouhou dobu spolu Češi, Slováci, Poláci a všichni se domluví. Ale zpět k mým zkušenostem s dvojjazyčností, no spíš s trojjazyčností :---)))), protože:
Od mého narození do věku 3 let na mne asi nikdo nepromluvil česky, snad s výjimkou nějakého lékaře. Běžně se v době mého dětství /je mi 35/ mluvilo slezským nářečím, kterému nerozumí žádný Čech/s výjimkou těch, kteří zde žijí a nářečí už porozuměli- je to totiž míchanice českých, polských a pár německých slov, ale většinou se jedná o zkomoleniny upravené dle vlastní potřeby – např.polské slovo s českou koncovkou, nebo opačně/, ale ani Polák žijící v Polsku. Obyvatel polského Cieszyna ještě trochu rozumí, dál už ne.
Musím říct, že je to velmi bohatý jazyk s vlastní gramatikou /tu něco z češtiny, tu něco z polštiny/ a bohatý je proto, protože má slovní zásobu jak z polštiny tak z češtiny, tudíž dvojnásobnou.
S nástupem do mateřské školy s polským jazykem vyučovacím /ve Slezsku občané s polskou národností mají možnost navštěvovat mateřskou,základní i střední školu s polským vyučovacím jazykem, kde se čeština vyučuje jen jako další předmět, jako např.matematika, jinak vyučování všech předmětů probíhá v polštině/ jsem se setkala s polštinou, nevzpomínám si, že by mi to dělalo nějaký problém, nějak úplně přirozeně jsem postupně začala tvořit věty v polštině, hodně slov jsem znala z běžného života. Takže ve školce i škole se mluvilo polsky, o přestávkách s děckama a doma, v obchodech nářečím.
Ve městech se čeština objevovala víc, na vesnicích výjimečně – jen ve školách a mimo ni jen např. v rodinách učitelů, u lidí, kteří se přistěhovali z Čech. I v českých školách se za mých dob mluvilo o přestávkách nářečím. V dnešní době je to už výjimečné.
S češtinou ve škole jsem se setkala poprvé ve třetí třídě, a zase, nějaké problémy si nevybavuji, spolužáci měli třeba problémy s délkami, což je zapříčiněno právě vlivem polštiny na zdejší nářečí, délky se zkracují a běžně se vžilo označení – ostravske kratke zobaky. Jinak slovní zásobu jsme vstřebávali běžně ze života – v polštině i češtině z televize, knížek a vůbec nám nedělalo problémy přepínat běžně z jazyka do jazyka a to jak ve verbálním projevu, psaní nebo v myšlení. Se samozřejmostí se maturovalo z odborných předmětů v polštině a přecházelo se na české vysoké školy / jak tomu je ostatně doposud/. Takže oba jazyky se používají tehdy, kdy je kterého zapotřebí a mezitím se se svými blízkými bavíme nářečím. V obchodě, u lékaře, na úřadech, dokonce v zaměstnání se bavíme mezi sebou tak, jak kdo koho právě osloví, když někdo na mne česky, odpovídám stejně,když nářečím – opětuji to, polština se už používám méně, ale čtení knížek nebo sledování televize, nebo návštěva kulturních vystoupení nebo jiných akcí pořádaných polskou menšinou mi nedělá sebemenší problém. A tak je to se všemi občany této oblasti, kteří navštěvovali školy s polským jazykem vyučovacím. Moje děti navštěvují české školy, ale doma nepromluví jinak než nářečím a tudíž znají hodně polských slov.
Takže jsme vlastně úplně přirozenou cestou přišli k jednomu jazyku navíc /nepočítám nářečí – i když vlastně je to můj mateřským jazykem J, protože pojem mateřský jazyk je specifikován jako jazyk, kterým na Vás promlouvala matka/. Nemohu říct, že některý z těch dvou jazyků umím líp nebo hůř, čtu, mluvím i rozumím úplně stejnou měrou v obou. Samozřejmě jako každý člověk dělám chyby, kdo je však nedělá? Ale jak říkal kdysi můj bývalý šéf - nedělá chyby jenom ten, kdo nic nedělá… JA ŘÍDÍM SE HESLEM, CO UMÍM, TO MI NIKDY NIKDO NEVEZME…