Myslím, že jsou to kecy. Všichni co s kým se o tom pokouším popovídat povídají to samé i tady se to objevuje být v klidu a čekat a nemyslet na to a tak podobně ale copak to doopravdy jde? Prostě to nejde na to nemyslet. Už jen každé ráno kdy zapisuju teplotu do tabulky ji zkoumam a přepočítávám dny, nejde na to nemyslet. Chápu všechny co vyšilují protože ja taky vyšiluji. Nedokáže na to nemyslet, Teď opět čekám zda tenhle pokus vyšel nebo nevyšel a jsem s toho skoro šedivá, před přítelem se o tom snažim nemluvit aby s toho taky nezešedivěl. Ale myslím že to ví v jakém jsem rozpoložení. Skoušíme to už 4 měsíc, je to možná málo, ale já už pomalu nevim jak dál. Nevim jak to mám psychicky zvládat. Teploty jsem si začla měřit až tetno cyklus ani nevim zda to co jsem si naměřila byla ovulace a teď jestli nejsem ve zbytečne naději.

Snažilky upřímně vám všem držím palečky aby vám to vyšlo co nejdřív a netrápili jsme se s tím dlouhou dobu, ta psychika je prostě strašná. A nejhorší je že kromě partnera si o tom nemám pořádně s kým popovídat, kamarádky okolo mě o dětech ještě neuvažují protože studují, já sice taky studuji VŠ ale dítě chci ať se se školou stane cokoli ta počká no nemám pravdu? :)

Tak tedy hodně toho štěstíčka pro všechny.
A pokud by se našla nějaká snažilka jako já ráda si s ní budu psát o svých pocitech a podobně, klidně i emailem.