Dobrý den,
vím, že Váš článek je staršího data, proto doufám, že jste s miminkem v pořádku a zdraví a teď Vám dělá chlapeček jen a jen radost. Příspěvek píši pro maminky, kterým se může přihodit něco podobného... Otěhotněla jsem v roce 2001. Vše probíhalo normálně, až na veliké nevolnosti, které ustaly až v pátém měsíci. Po odběrech na triple test jsem se snažila být v pohodě a nějak nemyslet na to, že by něco mělo být jinak. Při výsledcích přišel šok. Mám skvělého lékaře, který nikdy nebyl hrubý, arogantní, vždy se mi dostalo maximálního vysvětlení. Podezření, že s mým dítětem MOŽNÁ něco není v pořádku mi sdělil tak, jak se předpokládá od lékaře, který dodržuje etiku. Já pesimisticky brala toto sdělení, že mé dítě bude postižené. Objednali mě na genetický ultrazvuk ve 22 týdnu. To čekání bylo nesnesitelné, nemohla jsem spát, jíst, nefungovala jsem, jen při kopání miminka jsem prožívala nepopsatelnou úzkost. Na vyšetřovací lehátko při ultrazvukovém vyšetření jsem si lehala jako do rakve. Lékař mlčel, ¨díval se na obrazovku. Možná to byly dvě, tři minuty, pro mě ovšem nesnesitelné. Potom začal povídat, kde má miminko jaký orgán, měřil délku končetin, zkoumal srdíčko, které jsem sama viděla, jak klepe a oči se mi zalily slzami. A pak výkřik: "Teda ten ho má" z lékařových úst. Kdybych neležela, zhroutím se. Ukazoval příteli, že budeme mít klučinu s velikým pytlíkem, máme ho natočeného na videokazetě, jak si ve mě plave. Mě stále nic nedocházelo. Na dotaz co je miminku lékař odpověděl, že je v pořádku, žádné anomálie nevidí. BUM ten kamen musel udělat v ordinaci díru do země. Nikdy to samozřejmě není 100%, strach mě držel až do porodu, jako každou maminu. Prožila jsem si několik týdnů velikého stresu, ale narodil se nám krásný, zdravý chlapeček, kterému je už nyní skoro 6 let. Přeji všem, které totopotká pevné nervy a sílu bojovat. Hodně štěstí a samá zdravá miminka!