Dobrý den, Radko,
asi bych zkusila vyjít z těch situací, kdy to, zdá se mi „funguje“, jak byste ráda. Jak píšete, když je s manželem sám, a hraje si v klidu…
Co se tam, tehdy děje, jak to probíhá, jak oni spolu mluví…
Napadá mě k tomu, že třeba vnímá manžela jako nějak „zřetelnější“ osobu nebo to vnímá tak, že ta situace je „jen pro něho“. Jak je tomu, když je sám s Vámi? Myslím bez přítomnosti mladšího sourozence? Možná by pro zklidnění, „usazení“… takové chvíle potřeboval, kdy je „místo a čas“, jenom pro něj.
V tomto věku může jít i o projevy o „období vzdoru“. Dítě dospělo k objevu a vědomí, že je samostatná osobnost, bylo vytvořeno jeho „Já“, a zkouší se svými blízkými jednat podle úsloví „já pán, ty pán“.
To je v pořádku, spíš je někdy obtížné, rozhodnout se, kdy s dítětem diskutovat, domlouvat se, případně nechat na jeho názoru, a kdy dát najevo, že ta a ta věc se prostě bude dělat určitým způsobem, a opakovaně na tom trvat… Je rozhodně obtížné tyto věci vyvážit, a vždy je to trochu o něčem jiném, protože každá rodina, každé dítě, maminka… jsou odlišní, a s tím, jak dítě roste, se tyto věci neustále mění a vyvíjejí, ale v podstatě je dobrý vklad pro pozdější život dítěte, když dítě má pocit, že je milováno, respektováno, vnímáno jako samostatný člověk s právem na vlastní názor, s právem nesouhlasit, některé věci nechtít, nebo chtít, přestože mí nejbližší chtějí opak… ale zároveň má od rodičů zprostředkováno vědomí hranic (tady a teď je to okamžik pro mě, a budeme s tátou dělat, to, co se mi líbí, ale jednou skončí, a bude se dělat to, co určí někdo jiný, něco dohromady…) a učí se také postupně rozlišovat, na co stačí, a v čem je dobré se opřít o názor dospělého, případně se mu podřídit…
V tomto věku je také pro chlapečka důležitá identifikace s otcem, jako s mužem, takže může být důležité i to, jak se domlouváte Vy dospělí, jak má možnost Vás vnímat. Pokud Vás vidí spíše jako spolupracující dvojici, je naděje, že se tomu časem taky naučí poměrně vysoká.
Když říká, že si může dělat co chce, asi bych se mu snažila vysvětlit, asi to bude chtít mu to sdělovat opakovaně, když zrovna bude potřeba, že někdy si může dělat, co chce, ale teď je zrovna chvíle, kdy…
Případně se, pokud nespěcháte nutně k lékaři nebo to není jinak naléhavá situace, zeptat, co že by to tedy chtěl dělat on…
Pochybuji totiž, že se cítí dobře, když křičí, houká, zacpává si uši… možná mu toho říkáte víc, než může v danou chvíli pobrat…, nebo něco chce nebo potřebuje, má nějaký pocit…, ale je to moc složité, neumí to říci, formulovat, a potřebuje, aby v tom udělala nebo pomohla udělat jasno dospělá osoba.
Když nereaguje na slovní pokyny, je v tomto věku mnohem účinnější, než ho ponechat sobě samému, aby třeba houkal desítky minut, jít tu věc, kterou jste chtěla, aby udělal, udělat s ním… pojď, uděláme to spolu, to je hezké, když si lidi pomáhají, když mu to párkrát řekne i tatínek, že je hezké, když si lidi pomáhají, mohl by to přijmout za své…
Někdy jsou jen určité situace, kdy dítě slovní pokyny „nevnímá, neslyší“, lze je vypozorovat, a pomáhá v tu chvíli zkusit věc jinak, dítě zvednout nebo se k němu posadit, zajistit si, že vnímá, opravdu „být s ním“, ne mu dávat pokyny od jiné činnosti, kterou děláte, a pak teprve říci, co máte na srdci... sdělit mu dopředu, co od něho v nějaké situaci budete očekávat... Usměrnit ho dotekem, odvést, kam potřebujete, zeptat se, jestli nepotřebuje, raději nechce, abyste při nějaké činnosti, kterou od něho požadujete, Vy nebo jiný dospělý byli u něho, zda to zvládne sám nebo chce pomoci…
Je přirozené, že se dítě snaží mít na dění ve svém dosahu vliv, je-li ale ta snaha častá, nápadná, může to signalizovat jak dominanci, tak nejistotu, až úzkost, nedostatek pocitu bezpečí nebo to, že se ocitlo v situaci, v níž se nedokáže orientovat - asi ve smyslu: nemám-li na situaci vliv, nejsem ten, kdo rozhoduje, může se vyvinout nějak pro mě nedobře, když to budu všechno řídit, kontrolovat, když ten neprobádaný prostor nějak „zaplním“ (třeba křikem nebo pobíháním), bude to pravděpodobně lepší, nepříjemný pocit zmizí… Neúzkostní rodiče mohou být v „nebezpečí“, že tyto pocity, které sami moc neznají, nemusí u svého dítěte dost dobře vnímat, přikládat jim váhu.
Jak čtu Váš dopis opakovaně, zdá se mi také, že syna trochu pojímáte jako „staršího“, než je…
Některé děti, které jsou šikovné, rychleji rozumově vyspívají nebo jsou vyššího vzrůstu, mohou být pojímány jako starší, a chování, které může věku celkem odpovídat, míra zvládání sociálních vztahů a situací, může vypadat nezrale, třebaže je věkově ještě přiměřená.
Může se tedy stát, že na rychle rozumově vyspívající děti (zvláště když jsou jedináčci nebo první v pořadí, a mají tedy „malého“ sourozence, a oni jsou v roli „velkého“), mají rodiče nároky, které nejsou věkově přiměřené, očekávají od nich určité věci jako samozřejmost…, a pak dávají najevo nespokojenost, když dítě očekávání nesplní. Rozumový vývoj, a vývoj sociální – chování ve vztazích s druhými, i emocionální, jsou navíc velmi různé věci, takže situace je o to komplikovanější. Některé věci dítě zvládne, ani bychom to nečekali, a jinde, nebo v nějaké konkrétní situaci se „chová jako miminko“.
Je myslím moc dobře, kde jste našli tu školku, kde byli ochotni se synem zabývat, a vlastně přišli na to, jak to udělat, aby spolu vycházeli.
Pokud jde o tu drzost, děti se opičí, tedy, to, co někde slyšely, a mělo to určitou razanci, emoční náboj, bylo vidět, že to vyvolalo pozornost, odezvu, je velmi upoutá, a co nejdříve to zkoušejí samy použít, často jsou to slova velmi expresivní a nevhodná, a často až z reakce okolí se děti poučí, že je to něco, co se příliš neříká. Osvědčuje se mi říci něco jako: „to není pěkné, to není zdvořilé…, chápu, že to třeba takhle říkáte mezi dětmi ve školce, ale nám tady, nám doma se líbí, když na sebe lidé mluví mile, hezky, jsou zdvořilí, takže tohle slovo prosím tady, doma… nepoužívej, neříkej“.
Výborný Tv pořad, který mohu doporučit ke společnému sledování pro děti a rodiče, a zobrazuje řadu důležitých situací ze života předškolních dětí jsou Kostičky.
Jak z výše uvedených věcí vyplývá, a Vy to sama dobře víte, není péče o dvě děti tohoto věku nic lehkého, a při vší snaze jsou situace, kdy to prostě nevyjde a jsou přirozenou součástí života.
Aby toho všeho na maminky nebylo až příliš, je rozhodně přínosem, když rodina funguje jako tým, tatínek se také dětem věnuje, nebo je možnost občas se obrátit na prarodiče a udělat si příjemné chvilky, odpočinout si…
Berte prosím tuto odpověď jako souhrn věcí, které mě napadaly při čtení Vašeho dopisu, a náměty pro Vaše uvažování, ne jako nějaká striktní tvrzení a pokyny…, a pokud se Vám bude zdát, že jsem nevystihla, na co jste se mně ptala, zkuste napsat znovu. Podívejte se také do starších odpovědí pro maminky dětí ve věku Vašeho syna, třeba Vás tam také něco osloví.
Hodně pohody
Mgr. Silvie Nedvědová
P.S. Nepodařilo se mi poslat odpověď obvyklou cestou, tak ji posílám sem.