Naprosto souhlasím. A navíc jsem zjistila, že i já se od něj učím. Já například nejsem příliš trpělivá čekat, až si dítě s něčím poradí samo. Takže když se měli učit zavazovat tkaničky, nebo si mazat chleba, nalít pití... chvíli jsem vydržela, ale když mi děti řekly, že jim to nejde a prosily mě o pomoc, udělala jsem to za ně. Manžel nikoli. Vydržel a nechal je ať se s tím poperou. Já mu vyčítala, že je trápí, že jsou ještě malé, že se to mohou naučit později... Bla bla bla. Pochopila jsem, že nikoli a začala dětem i manželovi víc důvěřovat. Vždyť on se taky chudák někdy chytá za hlavu, když některé věci řeším jinak než on :-) A tak se od sebe učíme, nekritizujeme se, radíme si a doplňujeme se. Ale chtělo to snahu z obou stran, ne jen z té jeho. My ženy přece nemáme monopol na to jak mají věci být :-)