Článek jsem si se zájmem přečetla. zároveň se mi podařilo sledovat vcerejší publicistický pořad Klekánice, zabývající se stejnou problematikou. Nadané děti by nepochybně potřebovaly individuální přístup při vzdělávání, kterého se jim pohříchu nedostává. Ze své pedagogické praxe však vím, že mnohé nadání je pouhou vývojovou akcelerací, př. když dítě před nástupem do školy čte a počítá. takových dětí je procentulně vzhledem k populaci docela dost, dospělých geniů pak již výrazně méně. Zdá se mi poněkud neš´tastná slovenská varianta separace nadaných dětí do speciální školy, zejména její značně volný režim - tykání si s učiteli, možnost rozhodnout se, zda se dítě bude podílet na tom či jiném programu výuky apod. Nějaké nadání je z hlediska uplatnění se v životě asi výhoda, za výhodu však nepovažuji vypěstování přehnaného pocitu vlastní výlučnosti, vyjímečnosti v dítěti. Že to nadaného chlapce ve škole nebaví a že tam teda nebude chodit? V tom případě je potřeba posilovat jeho sociální zralost a nějak ho zabavit - třeba může pomáhat paní učitelce či slabším spolužákům. při čtení si může číst nějaké složitější texty a zpracovat z nich pro ostatní referát, v matematice, když ostatní počítají násobilku, ať počítá nějaké složitější příklady třeba či řeší logické problémy - knih na trhu je dost.Takovéto děti bývají často "samorosty", s ostatními dětmi se moc nedruží a v tomto je pro ně škola možností, jak svoje chybějící sociální dovednosti rozvinout. Intelekt sám o sobě k přežití v lidské společnosti nestačí... ( v extrémních případech se dokonce s praktickým žitím vylučuje :-)). Jako učitel se tedy kloním k integraci těchto dětí, nikoliv k segregaci do "gheta" nadaných. Jako rodič jsem svého času trávila večery vymýšlením "náhradní" práce pro své děti do školy, aby nezlobily a nerušily ostatní, když mají učitelkou zadanou práci hotovou. V životě je potřeba umět se i občas podřídit autoritě a trochu umět překonat skutečnost, že by bylo zajímavější dělat to či ono a ne každý den chodit do práce...