Hanko, je to moc smutný, jen mě tak napadá, jestli se nestresuješ právě tou odpovědností. Myslím, že kdyby ses podívala na svoje adoptovaný miminko jak leží rozvalené ve vaší posteli... půlroční nebo menší...

Nějak mě napadá, že já mám třeba podobný jakoby odpor k tomu, abych si udělala cvičný jízdy v autoškole a začala zase řídit. Vždycky si představím, jak třeba budu muset zaparkovat, nebo taknovat benzín - nikdy jsem netankovala benzín - a pak když jedeme s kámoškou v autě a ostatní řidiči dělaj různý naschválky, lepěj se za zadek atd., tak si říkám, že toho řízení prostě nebudu schopná. Jenže. Ono to všechno přichází postupně a člověk si postupně zvyká, nabývá zkušenosti a sebevědomí, snáz si poradí, a všechno v tom časovém rozpětí probíhá hladšeji, než by se na začátku zdálo.

Podivný srovnání, uznávám :-) Přeju hodně štěstí! Myslím, že jestli si miminko adoptujete, že se záhy budeš smát nad tím, jaké starosti sis to dělala :-)

Možná by ale stálo za to se objednat manželské poradny a popovídat si? Třeba nejdřív sama, pak i s manželem?