Ještě bych doplnila, že holt ne každý má ideální život. Já třeba jsem si taky představovala svůj život trošku jinak. Ale... po velmi krátké známosti jsem přišla do jiného stavu. Byla jsem pevně rozhodnutá si dítě nechat, těšila jsem se na něj, partner to naprosto nezvládl a když jsem byla ve 3. měsíci, odešel a pro své věci si přišel za několi měsíců. Následovaly eskapády typu "není to moje dítě", takže testy DNA, které otcovství potvrdilo, soud o alimenty, z jeho strany pomluvy, urážky, věty, které se člověku vryjí do paměti - mě nezajímá co s dítětem bude, nezajímá mě jaký bude a co bude dělat až mu bude 5, 10, 15 atd. ... jeho rodina se stavěla taky chladně až nepřátelsky... takže já k dítěti naopak přišla jak slepá k houslím. Opačný extrém. Teď, když jsou jí tři a kousek, se postupně všechno urovnalo, její otec má novou rodinu a moje dcera má o dva roky mladší nevlastní sestru, on si to v hlavě urovnal, já jsem se taky uklidnila, on začal projevovat o naši dceru zájem, volá, píležitostně chodí na návštěvu, i jeho rodiče a jeho sestra se začali zajímat... není to taky vůbec ideální situace, ale za daných okolností to považuju za úspěch. Neměla jsem rozdaný moc pěkný karty, ale hraju jak nejlíp umím.