Jako prvorodička jsem dlouho váhala, kterou porodnici si vybrat, abych co nejlepší péči měla nejen já, ale hlavně miminko. Protože jsem z Prahy, volba padla na Podolí. Rodila jsem v červenci, poradna byla věčně nacpaná k prasknutí a musím říct, že jsem si svůj nápad pomalu začala rozmýšlet. Pak ještě pražské porodnice pro nával přestaly přijímat, já přenášela, nervozita vrcholila a já se rozhodla, že pojedu raději jinam.
Protože manžel je z Boleslavi, výběr padl na zdejší nemocnici. A dnes jsem za to vděčná. Bohužel jsem se neotvírala, byla nutná preindukce porodu. Přístup lékařů i sester byl neuvěřitelně citlivý a pečlivý. Rozhodně jsem měla pocit, že za dotazy "Tak jak Vám je?" stojí vedle profesionálního zájmu i obyčejná lidskost.
Preindukce nezabrala a můj lékař se po třech dnech rozhodl pro císařský řez, aby nebylo ohrožené miminko. Všechno mi vysvětlil a troufám si tvrdit, že hlavně díky personálu porodnice jsem neztratila dobrou náladu a nervozitu jsem překonávala poměrně snadno. Sekce byla rychlá akce, v podstatě od začátku operace trvalo jen čtvrt hodiny a náš Lukášek byl na světě, za další půl hodinu už na JIP. Lukáška mi ukázali hned a ještě když mě šili, měli jsme ho s manželem u sebe na sále. Pohodový průběh porodu i následné péče (mimochodem - dětské sestřičky se mě každý den ptaly, jestli chci mít malého u sebe a jestli si ho nemají vzít alespoň na noc) měly podle mého největší zásluhu na tom, že jsem šla domů už pátý den po sekci a poporodní deprese, o kterých jsem slýchala od kamarádek, mě minuly. Problémy jsem neměla ani s kojením, i když nástup laktace nebyl žádný med. Ale - opět děkuji boleslavským sestřičkám. Pomohly mi slovem i skutkem a dnes bych mohla kojit regiment.
Takže jestli budu ještě někdy těhotná, rozhodně budu chtít rodit znovu v Mladé Boleslavi. Nejen kvůli tomu, že je zde profesionální péče, ale i kvůli tomu, že zde kladou důraz na individuální přístup. Díky.