V člověku je utkvělá představa, že to co je jeho, co je z něho a co je mu nejblíž, co mu patří, co si postavil, zhotovil, zaslouži je to nejlepší, nejkrásnější, nejúžasnější, nejdokonalejší, prostě jeho!!!
Mozek nás tím chrání od toho, aby jsme i věci nepovedené hned nezavrhli a raději se je snažili vylepšovat, zdokonalovat a mít rád.
Velmi podobně je to i s dětmi. U cizího dítě-děvčátka kterému např. odstávají uši si řekneme, chudáček holka, třeba jí to pak dají spravit; u svého dítěte si řekneme je tak roztomilá s těmi oušky a nebo to má po tvé tetě Ireně. Jsme okamžitě schopni si jakýkoliv "nedostatek" vyložit tak, aby to pro nás bylo lépe akceptovatelné, že to tak je.
Co ovšem říci svému mozku, který ví, že na toto dítě jsme tak dlouho čekali, těšili se na něj, přáli si ho, chtěli ho vychovávat, ukázat mu vše, naučit ho všemu, vzrcadlit se do něj a přesto není naše? Jak si ulevit při prvním konfliktu se sebou sama, se svým mozkem, že není až tak dokonalé to dítě co máme? U toho vlastního si řekneme, no jo, jak může být chytré, hodné, klidné, dochvilné, pravdomluvné, když já, ty nebo strejda Ruprt, teta Máňa a dalších milión příbuzných je podobných a nebo se chovají podobně. A co s tím mojim co ho miluji, ale nevím jaký jsou jeho příbuzní? Určitě ve své rodině najdete spousty stejných příkladů, všichni totiž občas lžou, nikdo nechodí pořád přesně, každý aspoň jednou něco ztratil, dostal pětku, poznámku a naprosto nechápal, jak tito lidé mohou být jeho rodiči.
A co jsem tím vším chtěla vlastně říci, přinuťte svůj mozek k tomu, aby ani na moment nezapochyboval, že toto dítě je vaše, jste rodina, patří vám a lásku, výchovu kterou mu dáváte by jste dávali úplně tu stejnou, kdyby měl DNA šroubovici totožnou s vaší. Děti jsou velmi citlivé, vašim zapochybováním by mohlo zapochybovat i ono.
Přeji krásný den všem rodičům, jak těm adoptivním, tak těm genetickým, vždyť ono na tomto opravdu nezáleží.