Milá Maceško,

bohužel teprv teď jsem se dostala k přečtení tvého článku. Chtěla jsem jen napsat svůj názor na věc, protože se zrovna taky potýkám s pubertální dcerou.

Díky mé kdysi špatné volbě partnera nedostala do vínku zrovna ty nejlepší geny. Ale zase musím upřímě přiznat, že to, co mě na ní dnes vytáčí, nejsou jen špatné geny ze strany jejího otce, ale stejnou měrou se na tom podílí geny z mojí strany - ty, které se všichni tak strašně snažíme potlačovat (tedy ty špatné vlastnosti)

Abych řekla pravdu, tak 12 let to bylo zcela bezproblémová, slušná a milá holčička. Dnes se jeví jako nezvladatelný spratek. Celá ta léta jsem ji vychovávala jak nejlépe jsem dovedla (ano já sama, bez partnera). Myslím, že jsem pro ni udělala (a stále ještě dělám) maximum.
Ale v období puberty mám dojem, že právě teď geny vítězí nad výchovou. Je to možná tím, že už se cítí dospělá a chce si všechno vyzkoušet sama na vlastní kůži - tedy i tzv. "rozbít si hubu" po svém. Já s tím mnoho nezmůžu. Můžu radit, můžu zakazovat, ale je to stejné jako vysvětlit malému děcku význam slova "pálí" - dokud si nesáhne na kamna, neporozumí.

Nejsem sice odborník, ani jsem to nikde nečetla, ale myslím si, že až jednou skutečně dospěje, tak se teprve ukáže, jaká skutečně bude. Potom se v ní nějakým způsobem prolnou geny s výchovou. Podle toho v jakém to bude poměru, takový z ní bude člověk.

Jinak ještě poznámka: Zkusili jste se někdy objektivně zamyslet nad tím, jak jste prožívali svoji vlastní pubertu a jak to asi viděli vaši rodiče. Upřímě, taky to s námi neměli zrovna jednoduché, že?