podle mého všeho moc škodí. Nepopírám, že se děti mají chválit, to ani náhodou, jen se to, podle mého, nemá přehánět. Děti by měly přeci vědět i to, že neuspěly tak úplně výborně. Stejně dojde na střet s realitou, kdy dítě, které je doma přesvědčováno, že vlastně vše dělá dobře, najednou třeba ve škole neuspějě s tím, za co ho doma chválí... Měla jsem spolužačku, které rodiče "pumpovali" sebevědomí tímto způsobem, její "neúspěchy" obhajovali vším možným a dodnes se nenaučila přijmout to, že je někdo v čemkoliv lepší a neumí prohrávat ve hře - dokáže udělat i scénu,, že ostatní MUSELI podvádět. Není schopná připustit svou chybu. Ale rozhodně se nedá jejím rodičům upřít, že vychovali sebevědomou osobnost. Myslím, že i tady platí zlatá střední cesta - chválit za pokroky, ale i upozornit na chybky a pomoci je napravit. Umět vyzdvihnout přednosti, ale připustit, že je mají i jiní...