Hanko, já mám tedy opačnou zkušenost. Bydlíme s mužem (a miminkem) v zahraničí už několikátý rok a jsem přesvědčená, že náš vztah to jedině posílilo. Tu spoustu problémů, které přináší každé stěhování a nový začátek, navíc v odlišné kultuře, musí ti dva zvládnout sami, protože - aspoň zpočátku - neznají nikoho, kdo by mohl pomoci. Ale to je určitě individuální a samozřejmě se stýkáme s dalšími českými rodinami i s rodinami kolegů mého muže a já chodím do několika maminkovských klubů.

Rozhodně je dobře o problému mluvit, frekvenci a způsob rozhovoru odhadneš ty nejlíp, ovšem tvůj muž vůbec nemusí být schopen nějakého vysvětlení. Na vědomé úrovni třeba nebude nic, co by označil za důvod. Možná má krizi středního věku, možná má pracovní problémy, třeba je z vašeho soužití stejně nešťastný a nechce/neodvažuje se/neví jak ti to říct.

Z toho, že bys břečela u nějakého psychologa v poradně, si vůbec nic nedělěj. Já byla dvakrát (kvůli předchozím známostem, ne kvůli manželovi) a pokaždé jsem to prořvala. Myslím, že na to musí být zvyklí. Mimochodem, i tobě může pomoci, když svoje pocity a problémy zformuluješ a řekneš nahlas. Zvlášť když zřejmě v místě svého nynějšího pobytu nemáš žádnou důvěrnou přítelkyni, se kterou bys takové věci mohla probírat. Držím palce.