Milá Žabo,
Váš článek mě velmi zaujal a přečetla jsem jej jedním dechem od začátku do konce.
Své první dítě jsem porodila nejhorším způsobem, jaký si lze představit. Na porod jsem se velmi těšila, navštěvovala jsem předporodní kurzy, cvičení pro těhotné, učila jsem se správně dýchat,ale bylo to k ničemu. Odtekla mi voda a když ani po několika způsobech vyvolání porodu a šílených kontrakcích nedošlo k otevření čípku a malý se začínal dusit,byl z toho po 36 hodinách akutní SC s celkovou anestezií. Po porodu jsem dva dny nebyla schopna téměř ničeho a pořád jsem brečela. Dítě mi občas přivezli k přiložení,ale moc si to nepamatuji, byla jsem strašně vyčerpaná. Manžel to celé prožíval se mnou, byl s námi, jak jen to šlo,po operaci jej držel jako první v náručí. Při odchodu z porodnice jsem měla břicho tak velké jako, když jsem tam přijela, protože se mi vytvořil nad jizvou obrovský hematom,který zmizel až po půl roce. Ještě rok po tomto „porodu“ jsem brečela, když jsem pomyslela na to, že bych chtěla druhé dítě a navíc porodit přirozeně. Měla jsem pocit,že nejsem „úplná“, když nedokážu porodit „normálně“. Syn je naštěstí zcela v pořádku a je to šikulka a naše sluníčko. Teď čekám druhé dítě a o porodu raději vůbec nepřemýšlím.
Zcela chápu Vaše rozčarování nad tím,že vás poprvé nenechali porodit „normálně“ a že jste si to chtěla napodruhé a napotřetí prožít. Já zatím nevím, jaké to je držet dítě hned po porodu v náručí, poprvé jsem je pochovala až třetí den,kdy jsem měla trošku síly je udržet na rukou. Od té doby jsem si teprve začala uvědomovat,že je na světě.
Inspirovala jste mě svou odvahou a přesvědčením, a tak doufám,že si to podruhé taky lépe vychutnám a budu z toho mít krásný zážitek do konce života. Děkuji
J+J