Taky jsem 2,5 roku skoro vubec nemluvila. Jenom tata, mama a takove ty zakladni slovicka.
Kdyz jsem mela jit do skolky, u pani doktorky jsem samozdrejme taky nepromluvila. Spise to asi vypadalo, ze se mi zrovna nechce. Nicmene me do skolky vzali a pry jsem zacala mluvit do tydne uplne normalne, basnicky, pisnicky... Nikdo pry nic nechapal, vyrustala jsem v uplne rodine, vsichni se mi venovali, mam starsiho bratra. Asi mi mozna chybel kontakt se svymi vrstevniky. Dneska me obcas pratele i rodice okrikuji, ze uz toho povidani stacilo, ale ja si vzdycky delam legraci a rikam: "To vite, nemluvila jsem, kdyz jsem byla mala, tak si to ted musim vynahradit." Vzdycky se tomu zasmejeme.
Nebudte z toho nestastna, ze syn nemluvi. Rozhodne neztracejte trpelivost a hlavne nervy.