PŘESNĚ VÍM JAK vám je,já jsem měla všechny tyto pocity,pohled do kočárků mě málem rozbrečel,mou narozenou neteř jsem ani nemohla vzít do náručí,protože se mi chtělo brečet a viděla jsem v ní to,co mít nemůžu.Už celých 8 let se snažíme,byla jsem dokonce i na IVF,ale marně,po posledním pokusu se mi zhroutil svět,když se nepovedl.Ale hned za pár dní jsem šla pro papíry kvůli adopci.Napřed jsem si říkala,že mezitím čekáním na adoptované si zajdeme ještě na IVf,alepak jsem se rozhodla,že už další pokus nechci.A ted jsem v půlce čekání a nemůžu se dočkat,narodil se před 8 měsíci synovec,já jsem ho od narození chovala a vozila v kočárku a jsem na tom psychicky moc dobře,protože vím,že mít dítě budu,i když ne vlastní.Smířila jsem se s osudem.Takže hlavu vzhůru,kdž se Vám nepovede vlastní,bez dětí žít nemusíte.
Předchozí