Mám 2,5 letého synka Adámka. Je to milované dítě ( ne však rozmazlené ). Když už není jiné cesty, dostane i na zadeček. Po přečtení článku o tom, co by mělo umět dítě jeho věku jsem na vše v duchu přitakávala a v jednom bodě jsem se úplně bez výhrad ztotožnila s pisatelkou. Jedná se o veškerou negaci dětí jeho věku. Zrovna včera jsme byli s Adámkem na zahradě, když se nachýlila hodina H a já zavelela, že půjdeme pomalu domů, spapáme jogurt a půjdeme spinkat. V tom mi syn bez hnutí brvy odpověděl: "Tak to ani náhodou". Nevěděla jsem v tu chvíli, zda se mám začít smát, protože z úst 2,5 letého človíčka zněla tato fráze přinejmenším velmi komicky. Jedná se pouze o období, které zuse pomine? Jaké zkušenosti máte vy?