No, Sosane, jestli ti dobře rozumím, tak říkáš, že pro dobré manželství není ani tak důležitý, zda muž doma pomáhá, jako to, zda ještě dokáže své ženě imponovat. Kdybys zvolil jiný příměr, než toho mírného asociála (napadá mě citát z Jarka Nohavici: "tělo Ramba, hlava Havla"), tak by sis možná ušetřil některé podrážděné reakce. Ono je to tak, že každýmu imponuje něco jiného a s léty se to ještě vyvíjí. Některá obdivuje muže, který je citlivý a zastane všechny domácí práce, jiná má ráda takovou tu renesační osobnost se širokými zájmy, někomu zase imponuje úspěšný podnikatel, který v tý džungli zůstal pozorným manželem a dokáže zabezpečit rodinu. Vlastně nadhazuješ dva okruhy problémů. První je o uspořádání chodu rodiny. Souhlasím s Ájou, že mluvit o "správné mužské a ženské roli" (a "plnohodnotném otcovství"=Klára) je nesmysl, protože nějaký univerzální vzorec dobře vybalancovaných vztahů neexistuje. Ty vyznáváš jakousi zmodernizovanou variantu tradiční rodiny. Nic proti tomu, pokud vám to klape a ty svou roli neodvozuješ z listů apoštola Pavla jako Cyril Svoboda. Ale proč by to jinde třeba nemohlo fungovat tak, že kariéru by dělala žena a muž by s dítětem trávil aspoň část MD? A teď k tomu, jak předcházet rozvodovosti. Píšeš, že nejdůležitější je snažit se neztratit doma atraktivitu, aby manželka mohla svého muže milovat a po jeho boku se těšit z života, který má ty správný grády. No, mě by teda stačilo, kdyby ta moje pochopila, že muži jsou poněkud zvláštní bytosti ("chlapáci" mi snad prominou následující generalizaci): Na jednu stranu chceme řídit zeměkouli, ale současně jsme tak "křehcí", že k "životu" potřebujeme od ženy i trochu obdivu a uznání (a asi naopak, do ženské duše nevidím). Jenže po čase se některé věci jeví jako samozřejmost a hlavně, pro některý manželky je dost těžký otevřeně deklarovat svůj obdiv, protože na rozdíl od žen zvenku znají ze zatracený blízkosti nejenom mužovy klady, ale i jeho slabosti (ta moje, aby některý věci nemusela říkat moc nahlas, si vypěstovala skutečně zajímavý způsob oceňování: "To teda nevím, co na tobě X,Y,Z vidí"; načež mi oznámí, čím jsem si zasloužil to ženské uznání). Věcnou souvislost mezi pocitem nedocenění a rozvodovými statistikami snad nemusím rozvádět. Jo, ještě něco: Sosane, Maary, Robine, etc., fakt jsme asi "zajatci" stereotypních rolí. V opačném případě bychom nekrafali v "ženských" rubrikách a psali do "Mezi námi muži". Ale asi to znáte: "Muži nepláčou" (tenhle blud vtloukám synovi do hlavy taky) a na pochopení a pofoukání bolístek jsou nejlepší ženy. Pak se ale nemůžeme divit, že "mužská role" se řeší leda tak v ženských časopisech a Iva Šmídová z brněnské FSS si o nás píše doktorandskou práci. Tak aspoň dodatečně pochválím pana Bakaláře za dost dobrej článek.