..Já mám doma to samé.. V podstatě ani nemám doma. Dělá pro všechny všechno a na mě si vzpomene jednou za uherský rok. Jsem s ním 5 let, je mi 32, jemu 41. Nemá potřebu se mnou žít, protože by mu to komplikovalo životní situaci. (Já u něj žít zkoušela, ale po roce boje jsem to vzdala, byla jsem tam stále jakoby navíc.) Já jsem citová, on také takový hluboký, vnímavý, ale rozhodně mi nepotřebuje volat, jak se mám. Říká, že přece ví, že dobře nebo že špatně. Ví, jaký máme problém, že pořád žadám, prosím, oznamuji či jsem zticha.. o více projevů, zájmu, o nějakou zálibu také mou se mnou, ne jen já s ním či jsme každý jinde. Miluje se se mnou, on začíná, protože já už nemám sílu ani začínat, aspoň jeden moment, kdy mi davá najevo touhu, cit, ohledy, přednost. Ale takhle se prostě nedá žít. Vždyť něco schází. Nebo já nevím, jestli je dobré pochopit rozdíly (ale jakým způsobem, probůh?, snažím se přes 5 let..) Co když jsme jako šimpanz a orangutan? Dvě opice a přesto každá jiná... Moc mě to trápí, je to fér, spolehlivý, charakterní, pracovitý chlap. I když vždy najde způsob, jak peníze utratit, že stejně budeme mít v životě prd.. (My si nemůžem v jeho podání a jeho způsobu života a mé nejistotě s naším očividným citovým problémem pořídit ani dítě. Oba jsme moc zodpovědní, že vztah musí být dokonalý - v jeho podání obstarat zázemí a finance, v mém citovost a souhra.) Ach jo, je to fakt na hov.. .