Občas mi připadá, že je dnes ohromě moderní mluvit o tom, jak to mají děti složité. přitom jsou v naší společnosti nastavena určitá pravidla či zvyklosti, které se udržují již po několik let a většina dětí o dospělých je toleruje a zvykne si na ně. Tak je to i s nástupem do MŠ.

Domnívám se, že jakákoli změna je pro dítě zpočátku nepříjemná, ovšem beze změn to v životě nejde. Navíc existuje určité procento matek, které si prostě nemohou dovolit nějaké zvykací období. Má dcera nastupovala do MŠ čerstvě tříletá. Já jsem se do zaměstnání vrátit musela, jinak bych o místo přišla. Nějaké zvykací období nepřicházelo v úvahu. prostě to nešlo. Neříkám, že šlo všechno hladce. Zpočátku jsme plakaly obě. Dcera ve třídě, já po cestě do práce. Ale denně jsme si doma opakovaly, že to tak prostě musí být. Bylo to pořád stejné "Už jsi velká holčička a s velkými holčičkami už maminky doma být nemohou, musí se vrátit do práce, abychom měli peníze na jídlo a hračky. Ty musíš do školky, která je zase tvoje práce. Naučíš se tam nové věci, poznáš nové kamarády, budeš si hrát s novýma hračkama. Každý den pro tebe přijdu v tolik a tolik hodin. I mě se po tobě stýská, ale jsme šikovné holky a musíme to vydržet."

Podobnou větu jsme opakovaly do zblbnutí několik týdnů, až to prostě dcera vzala jako fakt a nakonec byla ve školce ráda.

Po pár letech přišla škola, a tam už nepomůže sebevětší pláč a rodiče ustoupit nemohou, protože zatímco do školky se někdy nemusí, do školy se prostě musí.