Synovi byly 3 roky, když jsme jej dali do školky. Nejprve jsme si chodili jen hrát na hodinku, pak jsme jej dávali na 5 dnů v měsíci. Syn byl spokojený a chodil tam moc rád. Jeho problém byl, že velice málo mluvil. Doufali jsme, že kolektiv dětí a zapojování do her jej donutí k vyjadřování. Všechno šlo hladce, přicházeli nové slova a my byli spokojení. Pak jsme jej mohli dát do školky na 4 hodiny denně. Prvních 14 dní bylo v pohodě. Pak nastal zlom. Scény, když jsem jej oblekla, protože to odmítl, tak se zase vyslekl. Začal se v noci počůrávat a trpěl nočními můrami, vřískal ze spaní a nebyl k utišení. Mysleli jsme, že je to jen vzdor. Ale ty sny nás trápily. Později se dostavil panický strach z dětí. Nechtěl nikam,kde se vyskytovalo třeba jen roční dítě. To byla poslední jistota. Šla jsem do školky, promluvit s učitelkami. V odpověď se mi dostalo " No to se mohlo stát, vidíte, jak jsou některé děti divoké." Takže některé děti jsou divoké a já platím učitelky za to, aby mi tam ty děti mlátily syna. Hlavní věc byla ta, že syn se uzavřel do sebe, nedůvěřuje okolí a přestal mluvit úplně. Vzali jsme ho z téhle školky a nechali doma. Tenhle rok jsme mu našli jinou školku a je nesmírně spokojený, ale stále se bojí. Ještě dnes pláču, když si představím, co si musel prožít a neuměl mě poprosit o pomoc. Mimochodem to bití od ostatních dětí mi nedávno potvrdila dcerka mé známé,která chodila do jiné třídy.