Sosane, když byly mé mladší dceři tři týdny a starší tři roky, onemocněla jsem dost těžkou chřipkou. Manžel musel zůstat doma a převzít za mě péči o děti i domácnost. Týden jsem byla opravdu neschopná se o cokoli postarat. Užil si. Uklízel, pral, žehlil prádlo a plíny /tehdy nebyly papírové/, vyvářel lahvičky a dudlíky, protože se mi vinou vysokých horeček ztratilo mléko a nemohla jsem kojit. Vařil, chodil s dětmi na procházky, nesměl zanedbávat starší dceru, bylo nutné si s ní povídat, hrát, zabavit jí. Od rána do pozdního večera se nezastavil a pak padl do postele jako podťatý, aby ve dvě vstal, ukvrdlal Feminar, mimo to vstával k plačícímu miminku ještě několikrát, ráno mezi pátou a šestou definitivní budíček a zase ten samý kolotoč. Po týdnu odcházel do práce se slovy:"kdybych ti někdy řekl, že se doma flákáš, dej mi, prosím tě, pár facek." A skutečně ho tato zkušenost jaksi "poučila" a nikdy! se neuvolil k nějaké "pomoci" až ve chvíli, kdy jsem se únavou sotva držela na nohou. Podílel se na všem zcela samozřejmě a průběžně. Nakupoval, vešel prádlo, hodně se věnoval starší holčičce, alespoň jednou v týdnu za mě převzal noční vstávání k miminku, abych se alespoň občas mohla vyspat celou noc. Přesto mu zůstalo dost energie na záliby apod.
Promiň, ale všechny ty tvé řeči o pořádném, imponujícím manželovi jsou podle mě jenom zástěrka a maskování vlastní lenosti a neochoty dělat i práce, které nejsou zrovna záživné. Jenže i o tom je život. A pokud se dospělý muž rozhodne založit rodinu, neměl by si manželku plést se svojí pečovatelkou.