Milá Lenko, jako bych Tvůj příspěvek napsala já. Také jsem náhodou narazila na tyto článečky a musím říci, že se mi otevírají oči, že jsem si až dosud docela packala život(a bohužel i dětem).Připojuji se k poděkování všem, kdo nalezli odvahu se zde svěřit a navzájem se podporovat. Jsem už asi trochu jiná věková kategorie, v listopadu už očekáváme druhé vnoučátko. Opravdu,tak dlouho může být někdo tak naivní,slepý (spíš blbý - asi jsme i tak byly vychované)- prostě letos jsme s manželem "oslavili" stříbrnou svatbu!Naše problémy spadají spíše do kategorie psychického týrání, i když k nějakému tomu strkání a odhazování na stěnu již také došlo. Bohužel zde figuruje i alkohol, který manželovi dává křídla jako redbul. Už jsem o rozvodu uvažovala před dlouhými 15 lety.Jenomže jsem otěhotněla a nechtěla,nebo bála jsem se zůstat sama se 3 dětmi sama.Nejstarší syn se již s rodinou raději odstěhovali a opravdu je chápu.Po několika letech opět řeším, nebo se alespoň snažím situaci řešit za pomoci psycholožky. Ale tentokrát už začínám sama (díky Vám všem) chápat, že to asi nemá cenu, něco dál slepovat.Od minulého listopadu jsem si domů přivezla maminku, která má na mozku metastázy po rakovině prsu.Zůstala jsem s ní doma,přišla jsem o práci, jezdíme po nemocnicích,operace, gama nůž, epi.záchvaty, pomatenost, ...pomalu mi odchází před očima. Podotýkám, že manžel s tím, že bude maminka u nás, souhlasil. Vím, že se nyní nevěnuji všem tak jako dříve, ale věř, že na víc nemám sílu. V této situaci bych očekávala pomoc,podporu a pochopení - opak je pravdou ,výčitky,vyhrožování, vydírání,shazování...však to znáš.Cítím se unavená a vyčerpaná,ale jak vidíš, nemůžu spát.Děkuju, že jsem se mohla takto vyzpovídat, nemám teď nikoho.Sice si bulím do klávesnice, ale uleví se mi. Jana