pročítám si toto téma, protože mě zajímá, sama jsem adopci absolvovala dvakrát :-))
z toho tvého příspěvku mi teda není moc dobře, víš vůbec co chceš?
místo brečení a depresí by sis měla sednout a s jasnou hlavou si říct, jak se věci vlastně mají, máš v podstatě tři možnosti:
- čekat a snažit se o vlastní dítě s výsledkem asi dost nejistým ale nakonec najěje umírá poslední
-přijmout fakt, že budeš bezdětná a začít žít život bez dítěte, takových lidí je spousta a zdaleka nežijí prázdný a nešťastný život
- nabídnout svou lásku a domov dítěti, které nikoho nemá a vaše soužití naplní jak vás tak i jiného tvora
Ale bacha, bacha, velkýho bacha - nemůžeš myslet jen na sebe a na to, že uspokojíš svůj hlad po dítěti tím, že splníš normu a budete normální rodina s dítětem a nebudete tzv. jiný. Napadlo tě vůbec myslet na to, že to neděláš jen pro sebe, ale že bys to hlavně měla udělat pro toho opuštěnýho tvorečka?
Přemýšlelas o tom někdy z druhý strany? Co když se ty nebuš líbit tomu mrněti, co když pro něj ty nebudeš dost dobrá máma a nebude mezi váma to správný pouto? Neznám tě a tak bych tě nerada soudila unáhleně. Sama jsem tím vším prošla, moje zdravotní postižení, několikeré operace atd. mi už od poměrně mladého věku nedávaly šanci na biologické mateřství a taky jsem měla období, kdy jsem se nemohla podívat na kočárek nebo na vzedmuté břicho. Můžu tě ujistit, že sebelístostí se z toho nevyhrabeš a nic tím nezměníš. Tady platí na tisíc procemt, že člověk má přijmout nevyhnutelné a má v něm hledat něco pozitivního. Změň sama svoje uvažování, nelituj se, že jen ty.. atd.atd.
Na náhradním rodičovství není nic náhradního, pokud ho prožíváš naplno a dítě přijmeš a zamiluješ si takové, jaké je. A není to otázka jedné vteřiny, každý vztah se musí vybudovat, mockrát jsem to probrala se svými kamarádkami a ty mě ujistily,že když dostaly v porodnici do ruky balíček - neupadly na zem pod tíhou mateřské lásky, ale po krůčkách se do vztahu dostávaly. Pak se ta láska sama rozsvítí jako prskavka a ty jí seš najednou plná. Já měla stejné pocity u obou svých adoptovaných dětí. Na oba jsem koukala a říkala si - tak co budeme se mít rádi? A pak jsem ty balíčky dostala do ruky a už byly moje a tak nějak najednou samo to přerostlou v obrovskou mateřskou lásku. Nebuď hlavně prosímtě naivní a s prominutím husa v tom, že si maluješ nějaké blonďaté a modrooké děťátko, váš obraz. Vždyť ani sama nevíš, jaké dítě by se ti narodilo a co by po kom zdědilo, a jaké by mohlo mít zdravotní postižení.
Já žiju se svými dětmi plný a krásný život a ničeho nelituju, mělo to tak být.Starosti a strasti a nepohoda prostě k tomu patří. Takže můžeš život profňukat anebo ne, je to na tobě. Hlavně neubližuj žádnému dítěti tím, že ho nebudeš mít ráda.