Nějak neuznávám ten typ nářků - "když ten můj tak strašně pracuje, že se pak jen svalí a na nějaký starání se nemá náladu". Mám dva bratry a každej z nich má děti. Oba pracují manuálně a dost tvrdě. Jeden je zedník a jezdí DENNĚ za prací 80 km. Druhej prcek se jim narodil před 14 dny. Teď v létě jsou zedníci nejvytíženější. Přesto si to vždycky zařídí tak, aby byl doma na koupání a o SVOJE dítě je schopen se naprosto v pohodě postarat. Když byla švagrová v porodnici, vzal si volno a měl staršího kluka doma, neodložil ho k babičce, jak je v našich končinách zvykem. Druhej brácha má kluka už sedmiletého, ale když byl miminko, naprosto samozřejmě se se ženou střídali o koupání a přípravu večeře pro sebe i malého.
Můj muž je jedináček, takže se v životě nemusel o nikoho starat. Na rozdíl od mých bratrů nepracuje rukama, ale hlavou a když ho nic nenutí, zůstává v práci déle. Ale také považuje za naprosto samozřejmé, že se po narození bude o prcka starat, že ho bude koupat, přebalovat a uspávat. Protože považuje za přirozené, že o děti se starají oba rodiče od nejútlejšího věku, protože dítě potřebuje oba, nejen jednoho rodiče.
Pracovala jsem v čistě mužském kolektivu a když se kolegové "rozrodili", nikdo jim nedělal problémy s tím, že prostě začali jezdit domu dřív a nezůstávali přesčas, což v mnoha firmách patří jaksi k dobrému tónu.
Myslím, že když člověk, a dokonce i chlap, chce, tak si to zařídí tak, aby se o své děti postarat mohl. Život je otázkou priorit a pokud rodina mezi mužovy priority nepatří, tak není nad čím spekulovat. A žena pak může přemýšlet, proč si s takovým chlapem pořizovali děti a jestli jí to uspořádání náhodou nevyhovuje.