Janino, nejde ani tak o to, že by mi nesedl článek, jako spíš o to, že mi prostě nějak nesedí samotný způsob takovéto komunikace s dospívajícím. :o) Asi si sama dobře pamatuju na to, jak strašně otravní byli dospělí v mém dětství a jak mne dováděly k šílenství poznámky typu: "Vy máte velkou slečnu, jakpak se učí?" "Tak co, nezlobí tě paní učitelka?" atd. atd.
Když přijde domů manžel, taky se ho neptám, co bylo v práci, protože kdyby něco výjimečného bylo, počítám, že mi to řekne sám. Pokud ne, je to naprosto irelevantní otázka. To mi má vyprávět, že seděli do oběda v kanceláři, pak šli na oběd do kantýny a pak zase do čtyř seděli v kanceláři? Pokud mne paměť neklame, ve škole je to totéž - dopoledne se vyučuje, pak je oběd, pak se zase vyučuje a pak se jde domů. Až ve škole někdo během výuky probodne učitele pilníkem, jistě mi to dítě oznámí. :o) Ale ptát se každý den na totéž... to prostě nepochopím. :o)