Milá asistentko z chráněného bydlení,
možná z článku byla cítit moje zahořklost, ale hlavně tam byla spousta otázek a ztracenost ve vztahu k vlastní sestře. Kde je ta hranice věcí, za které člověk, jako moje sestra, může být odpovědný, protože ví, co dělá a kde už vlastně ne, protože se dějí vlivem jejího postižení? Kdo ji může směřovat správnou cestou a jak se dá rozumně provádět pomoc v životě? Jestli jsi cítila z článku nějakou zlobu, tak to bylo špatně, byla tam spousta zklamání a touha informovat veřejnost o tom, co se může stát.
Už uplynula řada měsíců od zmíněného případu. Pokud je mi dobře známo, tak z vyšetřování vyplynulo, že na sestře nebylo spácháno žádné násilí (to jen pro ty, které by zajímalo, jak to všechno nakonec dopadlo), takže se dá počítat s tím, že obvinění bylo nepravdivé. Docela by mě zajímalo, jak bys to prožívala ty jako člen rodiny popř. sestra. Ovšem do takové situace se vůbec vcítit nejde.
Dozvídám se tu, že moje sestra je schopna pracovat v chráněných dílnách (myslím, že bychom si to všichni přáli), ale proč v nich tedy nepracuje (i přes opakovanou možnost)? Já dobře vím, že fyzicky schopná práce je, ale nikdo ji nedonutí, bohužel ani nenamotivuje tak, aby práci prováděla denně, byť jen pár hodin. Napečených buchet a uvařených jídel doma jsme měli také dost (je to jedna z mála věcí, které ji baví), ale když se jí nechce, tak s ní ani hlad nehne. Jinak mentální věk jsem použila z jejího posledního (mě známého) psychologického vyšetření, není to žádný můj odhad.
Dobře vím, jakou práci mají asistenti chráněného bydlení, nejste vychovatelé, ale opravdu jen pomocníci. Přesto jsme v rozporu mezi vaším a naším chápáním svobody. Rozhodně si nemyslím, že jsem něco víc, než moje sestra či vaši jiní klienti, ale mám dojem, že podpora a důvěra by se mohla projevovat i jinak, než jen pouhé zanechání vlastnímu osudu. Můj názor je, že sestra potřebuje ve své svobodě vedení a to pevné a zároveň laskavé vedení.
Možná si zbytečně moc beru to, když ji potkám ve městě špinavou v "hadrech", protože mi na vnějším zjevu záleží víc jak jí, možná mě zbytečně mrzí, když ji vidím na zastávce MHD žebrat o cigaretu, protože je to přece její věc. Možná se jí zbytečně snažím omlouvat, když mi o ní vyprávějí známí, kteří ji potkávají ve městě a nechápou, že my (myšleno hlavně moje rodiče) jí tohle dovolíme. Možná nemám žádné právo chtít se podívat k ní do pokoje, který jsme pomáhali zařizovat, protože nás tam už víc jak rok nepustila kvůli údajnému nepořádku, který s vámi rodiče chtěli už několikrát řešit vlastní pomocí. Vím, že je důležité, aby moje sestra byla šťastná, jen mám obavy, že její svoboda už někdy naráží na svobodu jiných lidí. Každý má mít svá práva a zároveň povinnosti, ale ona bohužel užívá pouze těch práv a z celého CHB mám dojem, že vy ji v tomhle jednostranném využívání hodně podporujete.
Jinak ještě musím napsat svou osobní zkušenost, je dost velký rozdíl s někým pracovat a mít ho doma (tohle píšu z pozice zkušeností matka/učitelka :-) ).