Ahoj Ivo,
nejdřív bych se Ti chtěla omluvit, ale z toho prvního dotazu to vypadalo, že patříš mezi lidi, co nechávají děti křtít proto, že je to teď tak trochu v módě.
Tvůj problém znám, můj manžel sice není cizinec, ale pochází z věřící rodiny, zatímco já pokřtěná nejsem a můj vztah k církvi (ne k víře!) je poměrně vlažný. I my jsme měli svatbu v kostele, ale chtěla jsem to tak i já. Prostě mi nějak přišlo, že manželské sliby před státním úředníkem nemají tu správnou váhu. Náš syn zatím pokřtěný není; byl nedonošený a řešení jeho zdravotních problémů nás zaměstnalo natolik, že na diskusi o křtu dosud nebyl čas. Nejraději bych to rozhodnutí taky nechala na synovi, ale protože vím, že pro mého muže a jeho rodinu je křest důležitý, bránit se nebudu.
Radila bych postupovat stejně jako Káča, to jest obrátit se na kněze, který vás oddával (pokud jste neměli svatbu v zahraničí, pochopitelně). I s vyhlédnutým kmotrem (kmotrou) pak asi absolvujete přípravu podobnou té předsvatební (opravdu je dobré obrátit se na stejného kněze, už vás zná, nebude se opakovat a bude to kratší).
Nevím, jak je to s křestem jako podmínkou pro studium na církevní škole v zahraničí, ale měla jsem dojem, že české církevní školy se chlubí právě tím, že k ním posílají děti i nevěřící rodiče.