Letos na jaře jsem se dozvěděla svoji diagnózu "roztroušená skleróza". Asi nemusím vysvětlovat, že toto sdělení bylo pro mne šokující, ale přece pár vět napíši, protože souvisí s výše uvedným tématem. Poprvé jsem se s touto nemocí setkala jako zdravotní sestra u mladé pacienky na oddělení LDN. Proto má první reakce byla pláč a bezmocnost. 2. dny po sdělení diagnózy jsem zjistila, že jsem těhotná. První, co mi "prolétlo" hlavou je, že i přes to, že dítě bylo chtěné a dlouho očekávané, budu muset jít na interupci. Při zjišťování diagnózy jsem totiž absolvovala pobyt v nemocnici, kde současně probíhalo léčení ataky RS formou podávání vysokých dávek kortioidů a vyšetření jako RTG, MR, EMG...

Mohu říct, že jsem prošla obdobím popření nemoci a následně obdobím smířením se s nemocí tak, že jsem vlastně okamžitě změnila svůj životní styl. Ať už se to týká vzdáním se obchodních plánů a s tím spojené veliké pracovní vytíženosti, silného kouření, návštěvy restaurací... Zdravý životní styl byl pro mne "tabu", stejně tak pro mé okolí. Takže chápete, že mě to vytrhlo z mého dosavadního života a vsadilo někam, kde jsem vlastně sama.

V současné době je to 5 měsíců. Velmi se těším na své miminko, které je naprosto v pořádku. Můj přítel (a v nejbližší době manžel) je rád, že mu dám chlapečka.

Takže se nabízí úvaha. Toho, co mi vzala RS je vlastně míň, než mi dala. A tím jsou životní hodnoty.

Daniela