Myslím, že podstata celého problému je v tom, že dítě se v pubertě mění, zatímco rodič zůstává stejný. V názorech, v hodnotových preferencích atd. Rodič je "suchar", který vůbec nechápe, co je skvělýho na počítačových "erpégéčkách", nechápe, že Peneři strýčka homeboye jsou "skvělá muzika" a že se už dávno nenosí tesilky a účes na havla. :o) Pokud vás děti takhle vidí, je snad logické, že se s vámi nechtějí bavit - rozhodně ne tak, jak si to představujete - protože pro ně prostě už nejste partner, ale dospělý prudič, kterého zajímá jen ta "blbá" škola, která je pro něj v podstatě podružná.
Až půjde moje dítě do školy, v první řadě se budu snažit vybrat takovou školu, která by ho bavila; pokud bude projevovat určité schopnosti a nadání v nějakém směru (humanitní, technický), budu se snažit mu s výběrem školy pomoci tak, aby byl spokojený. Když žádné extra nadání mít nebude, ať si vybere sám, co by si tak asi představoval. A je mi úplně fuk, jestli na ní bude mít samé jedničky nebo jestli bude prolézat s odřenýma ušima. Proč bych ho měla pořád otravovat s tím, co bylo ve škole??? Pokud apriori nepředpokládám, že je moje dítě blbec, který naprosto neví, co chce, co ho baví a co pro něj má význam, proč mu neponechat školu jako JEHO zaměstnání, se kterým se musí vypořádat sám? Když bude potřebovat pomoc a řekne si o ni, ráda mu pomůžu, ale rozhodně nemám v úmyslu ho do ničeho nutit, ani slovně, ani nijak jinak.
Sorry, ale pro mne není vůbec důležité, jaké bude mít moje dítě známky. Nejradši bych byla, kdyby chodilo do školy, kde se neznámkuje vůbec. Chci, aby ho škola bavila a aby o ni samo mělo zájem. Když ho mít nebude, nedá se nic dělat. Je to jeho život. Vy jste ve dvanácti, třinácti letech nebyli schopni samostatného uvažování? Museli vás rodiče vodit za ručičku?
Pro mne je důležité vědět, jaké je moje dítě, co ho trápí, čím žije, jaké má zájmy, ale jaké má známky ve škole... o čem ty známky vypovídají? O tom, jak je "chytré"? Nebo o tom, jak bude v životě úspěšné? Já myslím, že ani jedno, ani druhé. Známky jsou subjektivní hodnocení nějakého učitele. Dítě se může donutit k tomu, aby se nabiflovalo sebevětší pitomost, které vůbec nerozumí, a dostane jedničku, protože ji odrecituje před tabulí. Je to pro rodiče důvod k tomu, aby jásali a plácali ho do zad? Není lepší vědět, že Toník sice má problémy s matematikou, ale zato je nejlepší v biologii, chodí do botanického kroužku a vyhrál biologickou olympiádu? Nikdo není tak dokonalý, aby ho všechno bavilo a všechno mu šlo jako po másle. A mít doma dítě, které se sice poslušně naučí všechno nazpaměť a má stále samé jedničky, ale nic ho doopravdy nebaví, nemá představu o tom, co by chtělo dělat, to bych opravdu dost nerada...