Nezapomínej ale, že za dob našich babiček byl úplně jiný život... neexistovaly žádé školky nebo jesle, ženské obvykle nechodily do práce, rodiny byly tak nějak semknutější, trávily spolu víc času a role byly jasně dané - syn se vyučí řemeslu, dceru matka naučí být hospodyně. Ty nároky na lidi byly daleko menší, i když za nesrovnatelně horších ekonomických podmínek. Moje babička byla z chudé rodiny, vyprávěla mi, že maminka ani nemohla jít v zimě do kostela, protože neměla zimní kabát, ale určitě jí nikdy nenapadlo vyčítat jí, proč nemá tak hezké šaty jako bohatší kamarádky. Ona totiž odmalička doma viděla, jaké úsilí rodiče vynakládají na obživu - pracují na poli, chovají dobytek, tatínek chodil na sezónní práce do města; odmalička byla zapojená v tom procesu a logicky si vážila rodičů, když viděla, jak dřou.
Dneska je to o něčem jiném. Málokdo z nás má tak těžkou a časově náročnou práci jako naši praprarodiče, nevstáváme ve čtyři abychom nakrmili dobytek, máme i ty zimní kabáty a z pohledu našich dětí je naše práce vykonávaná mimo domov něco abstraktního, spousta dětí má prostě tu představu, že tatínek s maminkou jdou někam do kanceláře, tam sedí a pak za to dostanou peníze. Ta úcta spojená s těžkou prací při obživě rodiny už prostě nemůže fungovat. Navíc děti do ní vůbec nejsou samy zapojené, takže ji logicky neocení.
Chceme-li dnes po dětech, aby si nás vážily, musíme se o to zasloužit jinak.