Taky jsem se několik let snažila odejít od manžela. Žili jsme několik let prakticky bez jakékoliv komunikace, intimního života, nakonec jsme se doma sotva pozdravili, každý žil svůj život. Přesto se manžel nechtěl rozvést a podle něho bylo vše v pořádku. Musíme přece zůstat spolu kvůli synovi. Když jsem viděla, že už je doma jen hrozné dusno, které už zcela jasně vnímá i syn, který raději začíná mizet do svého pokoje, aby tu atmosféru nemusel snášet, podala jsem žádost o rozvod. Nakonec jsme se dohodli na rozstěhování, nerozvedli jsme se - synovi tehdy bylo necelých 18 let. Taky jsem dlouho bojovala s tím,že já jsem ta špatná, která všechno ničí. Je to rok a čtvrt co s manželem žijeme odděleně. Manžel běžně dochází za synem, kdykoliv chce, jsme spolu schopni alespoň mluvit o obecných věcech bez negativních emocí,což dříve nebylo možné. Nejsem vůbec šťastná, že moje manželství takto dopadlo, ale jsem spokojenější než dřív a myslím, že i pro syna je lepší, když vidí, že rodiče spolu mluví bez hádek a nenávisti. Bohužel už nevidí a nemá příklad vztahu, kde se lidé mají rádi a společně řeší každodenní problémy. To ale předtím také neměl.