Holky, pěkně v tom lítám, já vím. Klasicky mě to chytne na podzim, jestli jsem těhotná nebo ne a je to se mnou k nevydržení.Dělám scény a moralizuju.Pak mě to mrzí a vyčítám si, že si spíš koleduju o to,aby se netěšil domů vůbec, chodil čím dál víc a ještě si někoho našel. Od pátku jsem se utápěla ve smutku, pak to v pondělí vybuchlo a řekla jsem věci, který mě teď mrzí. No jo, tak to prostě se mnou je pořád.
Jenže jak to šlo ven, najednou se mi ulevilo.Vymluvila jsem se, vybrečela a je klid. Doma je bohužel tichá domácnost a já přemýšlím, jak to žehlit,ale neshodit se.
Kámoška v práci mi dneska řekla úplně to samý, co vy. Byla jsem zvyklá toho mít tolik, že jsem spíš nestíhala.Práce, kroužky s dětmi, předcvičování aerobiku, kamarádi,sport a teď jsem se zbytečně odstříhla, mám moc času na přemýšlení a tak se upínám na manžela.Chci, aby pochopil, jak mi je, co cítím, blabla bla.Což je pro něj samozřejmě nepochopitelné.
Tak už si plánuju nějaký další cvičení, schůzky s kámoškama,... Uvidíme.
Trpím spíš pocitem z toho, že si o mě lidi budou vykládat, že ten můj někde paří na diskotéce a já lapím chuděrka doma. Bydlím na malém městě, kde se všichni znají a hlavně jsem známá já. Víte jak jsou někdy lidi zlí. A nedej Bože, že mi to někdo řekne a ještě si přidá, že se tam pěkně měl k té prsaté blondýnce. Asi mu málo věřím a zbytečně se užírám.
Holky, moc vám děkuju.Nebyla jsem na fóru ode dne, kdy jsem sem napsala. Ani jsem netušila, že mi někdo napíše a ozve se. Jsem vám za to moc vděčná, ráda bych se o vás dozvěděla víc a tak když budete chtít, tak posílám svůj email Rarova@seznam.cz
Ještě jednou díky za podporu a radu, už jsem se viděla u psychologa.
Papa Verča