Díky za pěkný článek. Přiznávám, že taky občas při vyprávění o porodu našeho syna před dvěma roky sklouznu do tvrzení typu "rodili jsme" :o) Rodila samozřejmě moje žena, já byl jen u toho, ale tak nějak hodně u toho. Také jsem s Laďkou prodýchával stahy, držel jsem ji ve chvíli, kdy se náš syn narodil, protože porodní křeslo nebylo přizpůsobené k porodu vsedě. Taky jsem si dal večeři a byl jsem rád že ji mám :o) Fyzicky to bylo opravdu náročné, oba jsme byli úplně propocení, Laďce dula i stáhla oblečení, takže rodila nahá. Ona se samozzřejmě nadřela nesrovnatelně víc než my kolem :o) Nás to nebolelo. Myslím že po takovém zážitku není možné zůstat stejný. Nedovedu si ale představit, že by to byla proměna k horšímu, jak tady někdo v diskusi naznačoval.
Fakt ale je, že je to nesdělitelné. Chápu, že když to někdo neprožil (přirozený porod), může se mu stát, že se k tomu postaví negativně a pokusí se takové lidi shodit, prohlásit za blázny a tvrdit že si to buď celé vymysleli, nebo nevymysleli a později toho budou trpce litovat, nebo měli strašné štěstí že se nic nestalo, atd. seznam podobných blábolů může být i delší. Po porodu (jak zdůrazňuji, rodila moje žena :o) jsem byl taky v podobné euforii jako autor článku, dnes už se při rozhovoru o porodech s nezasvědcenými radši vyjadřuju opatrně a citlivě, abych někoho nepohoršil a nebyl hned za šílence.