Já si myslím, že jako u všeho, je to tak hodně o povaze jak rodičů, tak dětí, o jejich životních podmínkách, osobních vlastnostech, zkušenostech, rozdílnostech...například Agáta, jak jsem měla možnost sledovat střípky jejího životního příběhu, to měla v životě hodně těžké a to je s dcerou asi dost sblížilo, u obou to vedlo k vysoké osobnostní zralosti...ale asi je dcera současně povahou komunikativní a matka taky, jinak by stejná situace třeba vedla k maléru.

Co se týká doporučovaných přímých otázek (Zuzana), tak právě ty byly označeny za důvod proč se mnou syn v pubertě obtížně komunikuje, protože bez ohledu na tón je považuje za výslech (slovo odborníka). Takže byly doporučeny právě ony otevřené otázky typu "co bylo ve škole, na tréninku" atd. Já totiž ani obvykle dopředu nevím, na co se chci zeptat, ani co mi je potomek ochoten sdělit. Je to právě proto, že mě zajímá on, a ne co dostal za známku nebo co kdo řekl na jeho referát. To sice taky, ale to je vlastně druhořadé. Tou otázkou mu právě dávám prostor aby mluvil o tom, o čem on chce, co je pro něj důležité, a ne jen odpovídal na přesně kladenou otázku a "já se dozvěděla to co chci". Já chci vědět víc o jeho životě, pocitech, a to se právě přesně formulovanými otázkami nedozvím, i když na začátek bych to nezavrhovala, občas se děti rozpovídají a samy přejdou na to, o čem chtějí mluvit.

Jinak odborníci se shodují i v tom, že problém puberty je v její samé podstatě, tedy nemusí jít o špatný přístup rodiče, ten chybu dělat nemusí, a přesto vztahy s puberťákem váznou. Bohužel se tady zas jako jinde setkávám s tím, že ti, co to zvládli, tady kritizují ty ostatní. S tím ale těžko co nadělat. Pro ty, co potíže mají, bych ráda dodala, že když jste se dítěti dostečně věnovali před pubertou a měli jste dobrý vztah, tak se to zas vrátí, jen je třeba přetrpět tu dobu jeho osamostatňování, která může být dost krušná. To, že se dítě nechce svěřovat vůbec nemusí být tím, že rodiče někdy v minulosti důvěru zneužili nebo nebudovali citový vztah, je to prostě někdy jen a jen tím, že se ve zmatku svého dospívání rozhodně odhodit rodiče jako něco, co ho brzdí zpátky a objevit všechno sám, nově a líp.