Ještě historku. Můj syn, dnes skoro 17, svěřuje se velmi sporadicky a nerad (občas ovšem když z něj něco vytáhnu vidím, že se mu hodně ulevilo) mi asi tak do deseti možná jedenácti let každý večer říkal: Ptej se mě, co bylo ve školce! Pocházelo to z dobu, kdy ještě skutečně do školky chodil, a já si k němu vždycky večer lehla a zpovídala ho. Tohle večerní povídání (i společné poležení před spaním) chtěl skutečně skoro do svých 12, a z recese jsme stále říkali tu větičku o školce. Povídání si o tom co bylo ve školce /škole bylo výrazem vzájemného vztahu. A o tom to je. Teď už je jinde, ale pořád se ho občas ptám, co bylo ve škole, i když vyvrací oči, a jsem si jistá, že když se delší dobu neptám, bere to jako že se nezajímám.
Myšlenka, že lidi sami řeknou co chtějí a není třeba se jich ptát je zcestná, ty dotazy ukazují zájem, a pak se líp svěřuje.