Tak o tohle mi teda zrovna nešlo... spíš o to, že dnes je svět otevřenější (naštěstí) ke všem otázkám a problémům, které můžou člověka v jeho životě potkat. Je více informací, větší svoboda, život je tak nějak "rychlejší". Život našich babiček byl rozhodně jiný... (a nebylo to až tak úplně tím, že se musely starat o hospodářství, vstávat ve 4 ráno atd. - můj pradědeček byl lékař a prababička jako mladá sloužila ve Vídni v zámožné městské rodině). Proč si děti vážily svého otce, i když to byl despota, který neváhal použít hrubých fyzických trestů a nikdy nediskutoval se svými dětmi o životě, o tom, co je trápí, na co myslí, co by chtěly...? Babička vždycky říkala, že "tohle" by si ke své mamince a tatínkovi (stále používá tyto zdrobněliny, i v tom je znát její vztah k rodičům) nikdy nedovolila. I moje maminka mi v době mé puberty říkala, že tohle by nikdy babičce říct nemohla atd. Stejně tak já si říkám, že bych tohle nikdy své mamince neřekla/neudělala... Proto mi přijde, že když generace po generaci tvrdí, že kdyby tenkrát jednali jako mladí teď, tak by to bylo nemyslitelné, že je to "horší a horší"... Jako by si puberta nesla sebou nějaké civilizační mutace:-))))))))) A proč je pro rodiče tak těžké "ztotožnit" se s pubertou svého dítěte, když ji sami zažili? Proč říkáme, že "my byli jiní"? Byli jsme tedy opravdu jiní, nebo jsou jiné spíš naše děti? Pokud se budu snažit svého pubertálního syna pochopit a více se mu v tomto období přiblížit třeba tím, že si "nastuduji" nové kapely a počítačové hry, styl oblékání, mluvu a zájmy puberťáků a všechno, co do této etapy jejich života patří, neřekne mi můj syn, že jsem třeba trapná? Víš co tím myslím? Má kamarády mezi vrstevníky a každý "dospělák" je prostě "jinej"... i když je to vlastní máma, která se snaží. Kamarádka měla podobný problém se svou dcerou, která její snahu nakonec ohodnotila takto: "OK mami, snažíš se, já to beru, ale prosim tě nech mě na pokoji a přestaň si hrát na mojí kámošku." Udělala chybu, když se snažila? Rozhodně ne, jak to vyplývá i z této diskuse... ale nikdo nemůže říct, jestli to či ono udělala správně nebo špatně. Protože to je individuální a pokud to na jedno díte platí a na druhé ne, je to samozřejmé, protože i děti jsou každé jiné a tak to přeci chceme ne? Chceme, aby z nich vyrostly samostatní jedinci schopní přijmout zodpovědnost za své jednání.