Stáňo, já sama jsem v široké rodině průkopnicí toho, co mi vyčítáš, že nevím. Ano, děti vnímají... . Mluvila jsem již na třítýdenní embryo a dělám to dodnes. I novorozenec poslouchá, ale kdybych mu vysvětlovala princip jaderného štěpení, bude se na mě usmívat a hltat mě očima úplně stejně. Protože nerozumí slovům, ale vnímá intonaci a hlas, který ho uklidňuje. Takže už s novorozencem jsem v obchodě konzultovala, co mám nakoupit. Ale nebudu tvrdit, že mi rozumí, chápe co mu vysvětluji. Jsem hodně emotivní, se svými dětmi spojená, ale nejsem naivka. Proto ti přijde, že se otci posmívám. Nejsem sama, komu přijde otcovo líčení porodu mírně řečeno nadnesené - chybí mi v tom racionální odstup, kritické myšlení. A toto zjednodušování a povrchnost, či lacinost se na nás valí ze všech stran. Někdo mě nařkl i ze zahořklosti - já bych se přikláněla spíš ke zdravému rozumu a ostražitosti kdykoliv se mi snaží někdo předložit selanku jakéhokoliv druhu. A řeknu to nahlas.
Z toho důvodu shledávám i zbytečné se dítěti omlouvat za císařský řez. Bez něho by například oba moji kluci-valibuci umřeli.