Ahoj,
nemám ve zvyku se zapojovat do diskuzí, ale tentokrát udělám vyjímku. Chtěla bych poděkovat za pravdu zdařile a věcně napsaný článek. Sama jsem maminka tří synů (skoro 5, 2 a půl a 3měsíce), s vysokoškolským vzděláním, a na všechny porody vzpomínám jako na vyjímečné události. Každý byl pro mně iniciací pro život s každým mým synem. Každy byl jiný, první 30.ti hodinový a velmi náročný s křížovými bolestmi. Druhý, doprovázený neklidem z nečekaného setkání se svým otcem, který se vrátil z vězení, a přitom nakonec v největší pohodě. A nakonec poslední, v srpnu, rychlý s křížovými bolestmi. Tentokrát jsme si dokonce musela do porodnice dojít pěšky a sama (cca 10 min.), nesehnala jsem sanitku, auto nemáme a taxíkem by to ranní špičce trvalo podstatně déle. A manžel musel doma zůstat se spícím mladším synem. Na každý další porod jsme byla připravenější, jen poprvé jsme fakt nevěděla, do čeho vlastně jdu a to i přes důkladnou teoretickou přípravu :-). Své tělo znám velmi dobře, bolest nejspíš snáším také dobře, protože znám hodně jiných bolestí, které jsou mnohem strašnější (taková střevní chřipka je opravdu mnohem horší než porod, vím o čem mluvím, zrovna se z jedné léčím). Zastávám názor, že bolest při porodu není nutná, je to opravdu záležitost psychiky a vyrovnanosti. A porod je cesta na jejímž konci nás čeká setkání s někým vyjímečným a vzácným, naším děťátkem. Přeji všem nastávajícím maminkám krásnou cestu a ještě krásnější setkání. GS