Já jsem těhotenství prožívala úplně jinak. Věděla jsem, že ani po desetiletém vztahu můj přítel děti nechce a pořídila jsem si ho i s rizikem toho, že zůstaneme s mimi sami. Na začátku těhotenství ho rázně odmítal a dost jsme se kvůli tomu i hádali, ale já si ho chtěla každopádně nechat. Časem se zvolna smiřoval s nastávajícím otcovstvím - po třech měsících jsme to řekli rodičům a kamarádům, v práci to oznámil až skoro před porodem. O výbavičku se nijak nezajímal ani žádné zvláštní úlevy (nákupy, úklid...) jsem se nedočkala. Ke konci těhotenství se ale začal měnit. Měla jsem zdrav.problémy a on se mnou téměř ob den jezdil do nemocnice na kontroly, hlídal, abych se šetřila, hrabal stále sníh, abychom mohli případně kdykoli odjet k lékaři... Chvílemi jsem přemýšlela, jestli je to stále ten zarputilý starý mládenec, který se mnou léta žil. Po mém vyvolávaném předčasném porodu se pak proměnil úplně. Malou naprosto zbožňuje a je to zkrátka jiný člověk. Není asi třeba dodávat, že je to změna k tomu nejlepšímu, co jsem si mohla přát.
Proto bych moc nedala na to, jak by se měl budoucí tatínek chovat dle příruček a snad i pocitů bud.maminky (s tou cloumají i hormony) v těhotenství, ale vyčkala bych hlavně na to, jaký bude mít vztah k dítku po narození, protože tatínkové si ho, myslím, vytvářejí později až toto pouto je nějak víc skutečné. Pokud si ani po narození miminka cestu k němu nenajde, je to až potom opravdu problém! Těhotenství si zkrátka užijte hlavně sama a muže berte s rezervou!