Milá Lucie, vážím si Vašeho názoru, rozhodně je moudřejší než přehnaná panika z porodu, která mnoha maminkám kazí radost z těhotenství. Přece nemohu souhlasit ... Indiáni říkají, že druhého nepochopíme, pokud jsme se neprošli v jeho mokasínách. Tj. například i pokud jsme na vlastním těle neprožili jeho porodní bolesti. Sama jsem před porodem byla "vzorem" pozitivního myšlení ... strach nulový, pevná víra, že to bude bez bolesti, těhotenství strávené cvičením, posloucháním relaxační hudby, pitím maliníku .... skutečnost byla ale jiná: deset hodin jsem se neotevírala, úporné křížové bolesti, které už nešly ani rozdýchávat (natož si namlouvat, že mě nic nebolí), zvracení ... nemyslím, že to bylo tím, že "jsem udělala něco špatně". Prostě to byla kombinace věku (31 let) plus mojí genetické výbavy.

Přesto, a to znovu opakuji, na porod nevzpomínám ve zlém - naopak. Jsem hrdá, že jsem jej zvládla (bez jediného výkřiku, poznamenávám). Ale hrdé mohou být i maminky, které křičely nebo požádaly o epidurál. Porod je prostě těžká i krásná životní zkouška a spíše než maminkám nemlouvat, že je to nebude bolet, je podle mě produktivnější povzbuzovat je v tom, že to zvládnou, ať už ve vaně, v kleče, ve sprše, manželovi v náručí nebo s epidurálem. Učit je s bolestmi spolupracovat, protože mají svůj smysl, mi připadá lepší než hlásat, že to nebolí. Protože každé tělo je jiné a bolest druhých bychom neměli bagatelizovat.