Víš v o těch nemilovaných dětech...Asi jsi to špatně pochopil. Já mám taky "nechtěné dítě", tedy spíše bych řekla neplánované a ještě než jsem ho začala mít ráda (než jsem se na něj začala těšit), jsem pochybovala jestli to zvládnu a rozhodovala jsem se.(důvody nejsou důležité) Jde o to, že i když jsem to neplánovala, mohla jsem se svobodně rozhodnout a zvolit. Není důležité jak dlouho jsem se rozhodovala a hledala pro a proti, věděla jsem, že když si dítě nechám, budu ho muset milovat a musím mu dát vše co zvládnu...A od té chvíle kdy jsem si řekla, že ho chci (už to nebylo to, ale "moje dítě") a ta volba , to že mě nikdo do ničeho nenutil, mi dala pocit, že ho chci...Že to není vynucená povinost, ale má svobodná volba a v tom případě mi nic nebránilo to miminko milovat a těšit se na něj...Protože i pocit matky v těhotenství ovlivňuje duševní vývoj miminka. Pokud matka trpí stresem, může se to projevit na psychyce díťěte. Když je těhotenství bráno jako zátěž (nebo společenská povinost) a né jako svobodná volba, tak se láska k dítěti nedá vynutit žádnými pudy...A tu nám dává právě ta možnost interupce, možnost volby. A aby člověk mohl zdravě milovat a dávat, musí být tak trochu sobec, teda člověk by měl mít rád sám sebe, aby mohl milovat ostatní. A né se obětovat a být z toho psychycky na dně a říkat si: musím se obětovat, tak je to správné, nebo něco podobného...Snad někdo pochopí co jsem tím chtěla říci:)