Lízo, bohužel je to, co jsem psala, pravda.
Když ještě byl táta, sestra se trochu víc ovládala, ale bývala jsem svědkem např. toho, že tehdy malá neteř MUSELA spát v obýváku, kolem se v celém patře nesmělo mluvit nahlas, náš tehdy už dost nemocný otec si nemohl jít poo odpočinout na gauč, protože by holčičku vzbudil, tedy odpočíval na židli, což jeho operovaným nohám nesvědčilo. Mamka mi až teď řekla, že už chápe, proč se táta tehdy po operaci tak bránil pobytu mé sestry u nich...neubránil, mamka přijala, že přijedou, a bylo to.
Když jsme u ní pobývali my i s prvním symen-mimi, museli jsme se odstěhovat do menšího pokoje po příjezdu mé sestry, protože byla na svůj pokoj zvyklá.
Ve svém domě bych nic takového nedovolila, "buď ber, co je nabízeno nebo můžeš odjet", ale pokud se mámy na něco ptám, ptám se jí, proč to všechno dovolí, proč si to nechá líbit, vyjde z toho, že jsem špatná já, protože do toho šťourám...když se o tom nemluví, máma to strpí, oni nakonec odjedou a je klid. Neříkám, že sestra nemá mámu ráda, ale asi nějak po svém, sobecky. Např. když byl dlouhodobě nemocný táta, pobýval v umělém spánku, Dr. doporučil, abychom ho navštěvovali, vyprávěli mu, pobývali s ním, i když nereaguje, sestra přijela pouze 1x za celé ty 3 měsíce a to ještě pod mým nátlakem. Na pohřeb nakonec dorazila :-((