Jsem sebevědomá, vzdělaná a chytrá. Přesto mám za sebou podobný příběh jako všechny výše popsané. Manžela jsem si nebrala z romantické lásky, ale znali jsme se už nějaký rok, byla jsem těhotná a dítě jsme chtěla. Myslela jsem si, že vše bude postupně jak má být (rodina, bydlení, manžel). I když před narozením dítěte nebyl muž vzorem správného chování, nebil mne a ani mi nenadával. Po narození dítěte se vše ale postupně objevilo. Ani nevím dnes už jak. Především zjištění, že citově jsem zcela připoutána k synovi, že jeho chování vidím jako neomluvitelné a ekonomicky jsem na něm závislá, udělalo z mého manžela tyrana srovnatelného s gestapem v koncetračních táborech včetně vyhrožování smrtí mou či dítěte. Dnes (je to už více než deset let) nedokážu pochopit, proč jsem neodešla dříve (odešla jsem, když synovi byly 3 roky). A to jsem žádný majetek jako dům se zahradou neměla. Tedy tak - zkušenost mám, prošla jsem tím a stejně oběti domácího násilí nechápu. Já dnes a já tehdy jsme prostě dva rozdílní lidé. Pak chtějte, aby to chápali policajti! Vyklepaná ženská, klidný vyrovnaný muž jim vysvětlí, že žena je trochu hysterická, .."to víte, trochu jsme se nepohodli, ale už je to zase dobrý, viď Jani..". A láskyplně ji pohladí... A ona je tak ráda, že už je zase dobře a malej už nepláče...