Málokdy se zapojuji do diskuze, ale dneska mi to nedá. Taky se považuju za inteligentní, přiměřeně sebevědomou a "normální" ženskou.. Před svatbou jsme spolu žili asi tři roky, další tři roky jsme čekali na vymodlené dítě... a pak najednou zlom, asi si najednou uvědomil, že teď už mě má "jistou".. začal hrát na automatech, pravidelně při cestě z práce zašel "na jedno", problémy odmítal řešit, tak jsem podala žádost o rozvod (dceři byl rok). Ještě v tu chvíli bych za něj dala ruku do ohně, že je sice cholerik, ale nikdy by mi nedokázal ublížit (tedy jen slovně). Byt jsem měla koupený sama, před svatbou, za své peníze, ale odmítl se vystěhovat. Začal dělat problémy, nechodil k soudu, nepřebíral předvolání.. a během roku se vše postupně stupňovalo - nejdřív mi jen sem tam zastoupil cestu, pak mi párkrát zkřížil ruce za zády, zatahal za vlasy.. až mě jednou mrsknul na kuchyňskou linku a mával mi pěstí před obličejem a řval, jak mě zmlátí (před dcerou). Utekly jsme k sousedce.. Je to i hodně o bezvýchodnosti situace, kamkoliv jsem volala (policie, soudy, různé poradenské linky), všude mi potvrdili, že byt je můj a on se bude muset vystěhovat - ale až po rozvodu... Prostě byl na koni..
Nakonec vše "dobře" dopadlo, jsem rozvedená, teď už žijeme sami a v klidu... ale bylo to z veliké části šťastnou náhodou...
Nikdo, kdo to nezažil, to nemůže pochopit.. v podstatě mě nikdy neuhodil, ale vzpamatovávám se doteď a to už je to víc než dva roky.. Měla jsem všechny výhody, co spousta žen v takové situaci nemá - svůj byt, práci, rodiče - a přesto to bylo tak moc těžké...
Proto hrozně moc držím palce všem, které se odhodlají svojí situaci řešit! Je to strašně moc těžké, to už vím...