U nás to bylo naopak, já to měla doma dost špatné s otcem - nikdy mě nebil nebo něco takového, ale jsem citlivější povahy a díky bohu za to, že na mého bratra už své vychovatelské schopnosti nezkoušel. Z bráchy je sebevědomý mladý mužský, mě to teda trvalo poměrně dlouho. A dodnes, když tam jdu, tak mám obavy, že se po mě bude vozit. Jako by vycítil, že jsem jediná, koho to mrzí, na ostatní to nezkouší.
Takže vydržet doma byl kumšt, žít s mým manželem (jsme spolu skoro osm let) je pohádka.