Já bych řekl, že dnes je těžko plánovat, co bude za 15 nebo 20 let. Možná to, co zde bude za 20 let bude stejně odlišné od dnešního stavu jako právě to, co zde bylo před dvaceti lety - samozřejmě nepředpokládám návrat komunistického socialismu, ale dnešní EU má velké problémy a po svém rozšíření o chudé členy bude jiná a těžko říct jaká (možná směřuje k jakési obdobě plánovitého hospodářství bývalého Sovětského svazu :-). Na druhou stranu, vždy se v systému najde nějaká rovnovážná poloha, ve které bude možno existovat - nebudou-li např. státní důchody, budou alespoň státem garantované penzijní fondy, kam bude možno soukromě spořit (dnes takové nejsou a nikdo vám nezaručí, jak vaše úspory znehodnotí inflace či zda váš fond někdo nevytuneluje), nebo přijde potopa kvůli globálnímu oteplování nebo bouchne Temelín, nebo nás povraždí BinLádin a budeme mít úplně jiné starosti. Podobné to je s bydlením - je nanejvýš pravděpodobné, že za 15 let už dávno trh bytový problém srovná a bude možno alespoň skromné bydlení za normální plat získat (dnes to v Praze prakticky nelze). Když nebude dost peněz na VŠ studium, no tak prostě děti na VŠ nepůjdou a co se stane? Umřou snad? Stejně není nikde psáno, že na to budou mít schopnosti a o to zájem. Nebo myslíte, že i maturita bude výsadou horních 10 tisíc? To snad nehrozí. Rodiče přece nejsou povinni zajistit dětem maximální materiální blahobyt, důležitá je celková spokojenost s tím způsobem života, jaký jste si vybrali. A to je otázka především pro rodiče. Ano, nestojí to tak, jak zde mnozí píšou, že "jde přece vo děti". Jde především o rodiče, o to, aby byli spokojení s životem, pro který se rozhodli (tak v horizontu 5 let, který lze snadno předvídat) a dětem ukázali klady toho způsobu života, pro který se rozhodli. Je to na tobě, Petře, abys nepovažoval děti za něco, co tě připravilo o materiální blahobyt, kterému bys dal přednost, ale za přirozenou součást životního stylu, pro který ses rozhodl.